Vysoká škola, nebo hned kariéra? Mladá franšízantka, pro kterou dnes pracují i rodiče
14. 2. 2018
Je zvláštní, když v pětadvaceti letech přijdete na sraz bývalých spolužáků z gymnázia, někdo ještě studuje, někdo ještě bydlí u rodičů, někdo ještě nemá práci… a Vy už sedm let úspěšně podnikáte. Přesně tohle zažila Helena Vejdělková, která přes své mládí patří k nejúspěšnějším franšízantkám projektu Partners market.
„Do finančního poradenství jsem nastoupila hned po maturitě. Následovala jsem otce, který v Partners působil už několik měsíců a mě jeho práce ohromně zajímala. Jak přišel domů, pořád jsem se ho vyptávala, takže jsem podrobně znala kariérní plán i některé tátovy kolegy, věděla jsem, co je analýza a jak důležité je doporučení klienta.“
Je kuriózní, že uběhlo sotva pět let a třiadvacetiletá Helena naopak svého tatínka přivedla do svého projektu – který si on rozjet netroufal.
Nevyzpytatelný osud
Ještě na střední škole se zdálo, že bude lékařkou. Po maturitě se ale rozhodla pro finančnický směr. Nastoupila na Vysokou školu ekonomickou. I z té však brzy sešlo. Právě kvůli práci.
„Mladí občas nad odchodem z vysoké školy váhají, já jsem ale toho kroku nikdy nelitovala. Jednak jsem o nic nepřišla – školu si mohu dodělat kdykoli a mám to i v plánu, ale necítím ještě ten správný čas. A pak jsem hodně získala – obrovský pracovní náskok proti vrstevníkům. A navíc, čím více zkušeností mám v oblasti financí, říkám si, že bych měla získat vzdělání i v jiném oboru, a to kvůli obecnému rozhledu i mentálnímu odpočinku. Ráda bych studovala přírodní vědy – matematiku, fyziku, chemii, biologii…“
Škola ne, podnikání ano – umíte si představit, že by Vás v tom rodiče podpořili? Ba dokonce že by nebyli proti, kdybyste se rozhodli troufnout si na něco, k čemu se neodváží ani oni sami?
„Mým štěstím je, že naše rodina má podnikatelskou krev. Moji rodiče rozhodně nepatří mezi starostlivé a bojácné. Vědí, co podnikání obnáší. A kdyby věděli, že se ženu do nesmyslu, upozornili by mě. Oni si však dokázali spočítat, že zkušenosti nabyté v síti dokážu zúročit v Marketu.“
Jak uspět v síti
Heleně bylo osmnáct let, když tatínka požádala, aby ji vzal do Partners s sebou na pohovor. „Ihned jsem cítila největší překážku – velmi omezený osobní potenciál. Byl to tradiční problém studentů. Neměli žádnou klientelu, mezi přáteli a vůbec vrstevníky chyběli potenciální klienti. Na jednu stranu jsem tedy potřebovala starší klienty, kteří by mě mohli doporučit dále, a na druhou stranu jsem se bála, že kvůli nízkému věku v jejich očích nebudu důvěryhodná,“ krčí rameny Helena. „Ale to byla planá obava. Lidé, kterým pomáháte řešit finance, nehodnotí Vaše mládí, ale kvalitu odvedené práce.“
V Partners si našla i životního partnera, se kterým se po čtyřech a půl letech rozhodla založit franšízu Partners marketu. Právě manžela označuje za klíč k úspěchu. Nejen jako konkrétní osobu, ale vůbec fakt, že její životní partner zná její práci do důsledků. „Je obrovské plus, že manžel ví, co moje práce obnáší. Je tolerantní k její časové náročnosti.“ A podílel se tedy na tom, proč Helena Vejdělková mohla vrhnout veškerou energii právě do rozvíjení své sítě obchodních partnerů.
„Po čtyřech a půl letech v síti jsem měla to, co dvaadvacetiletá holka jen tak nemá: sebedůvěru, nezávislost, slušnou obživu, spoustu kontaktů i rozhled v oboru.“ A odvahu zvednout laťku o něco výš.
Jak zvládnout přechod k franšíze
„V rámci Partners mě bavila především práce s klienty – více než budování strukturálního byznysu. A jakmile jsem pochopila, že Partners market je zaměřen proklientsky, bylo mi jasné, že ve franšíze spíše naplním slib dlouhodobé spolupráce s partnerem než v síti, kde na to není tolik času.“
Jako bychom se v čase vrátili do období po maturitě. Tehdy také ustoupila z vysokoškolského studia, aby se mohla KONCENTROVAT na práci. A franšíza pro Helenu Vejdělkovou znamenala KONCENTRACI na klienta. Nejen na ostatní lidi v síti a jejich výsledky. A tak si v Hradci Králové otevřela svůj Partners market.
Ale ne sama.
„Vedení jsme se ujali s manželem. Stalo se součástí našeho osobního života. Domluvili jsme se ale, že co se děje v marketu nebo kam ho budeme směřovat, to nebudeme řešit doma do noci, ale že si na to v pracovním týdnu vyčleníme poradu.“
Dalšími klíčovými osobami se stali rodiče. „Tatínek už s ohledem na energii nechtěl jít do nějakého náročného časového koloběhu, který Partners market znamená. A tak jsme se dohodli, že já to založím a oni mi pomohou. Táta tak vede bankovní koutek a oblast neživotního pojištění, což je klidná práce technického ražení, která není tolik o styku s lidmi, pohovorech a různých provozních problémech kolem pobočky. A máma si vzala na starost asistentskou činnost, administrativu, a zbývající polovinu času věnuje své klientele, kterou si v Partners získala už dříve, s tím, že svůj klientský kmen už dále nerozšiřuje.“
Mít rodiče jako podřízené – dovedete si to představit? A dovedli by si to představit oni? Helena se však usmívá: „Jak tatínek, tak maminka jsou víceméně samostatné jednotky, které dobře znají svou náplň práce a k žádnému direktivnímu řízení z mé strany nemusí docházet. Tatínek je po produktové stránce dostatečně zkušený a maminka přirozeně svědomitá. Není třeba kontrolingu ani reportingu.“
Ostatně, k rodinnému byznysu dodává: „V podnikání potřebujete lidem důvěřovat, vědět, že se máte na koho spolehnout. Rodina Vás nezklame, neudělá nic nečekaného, a zároveň Vám dá vždycky velmi přímou zpětnou vazbu. To někdo považuje za nevýhodu, ale musíte si uvědomit, že rodině na Vás záleží, raději Vás upozorní více než méně, a je tedy nutné počítat s občasným střetem názorů, plným emocí, které by při konfrontaci s cizím člověkem nenastaly.“
Tři nejbližší lidé se ukázali jako stěžejní pilíře zvládnutí přechodu od sítě ke kamenné pobočce. „Byl to určitě nejtěžší moment mé kariéry. Nejen rozhodnutí zkusit franšízu, ale hlavně první měsíce jejího fungování,“ říká Helena Vejdělková a upřesňuje: „Problém to nebyl ani tak po ekonomické stránce, spíše po sociální. Odchodem ze sítě jsem prakticky ze dne na den ztratila pravidelný kontakt s kolegy, účast na vzdělávacích akcích, měla jsem pocit, že jsem najednou na všechno sama. Náhle se odstřihnete od pravidelného přísunu vnější motivace a musíte se spolehnout jen na tu vnitřní. Ale ta v našem případě byla naštěstí dostatečná na to, abych to ustála.“
Jak uspět s franšízou
Především zjistila, co čtyři a půl roku v síti představovaly za investici. „Byla to tvrdá dřina a já si mnohokrát říkala: K čemu to všechno je? Kvalitní dlouhodobý servis, to byla naše mantra v Partners. A najednou jsem to pochopila,“ vzpomíná Helena. „Už jsem nemusela volat klientům, oni volali mně. Vyhoupla jsem se na stovky klientů, kteří se do našeho marketu rádi vraceli. Nic z toho nám nespadlo z nebe, všechno jsme si museli a nadále musíme odpracovat. Ale jedno je snazší – díky fyzické přítomnosti pobočky a koncipientů můžeme obsloužit daleko více klientů, než to bylo možné v síti. Na druhou stranu, bez zkušeností a kontaktů v síti bych to nikdy neuměla. Vždyť z nich už třetím rokem v Partners marketu čerpám.“
Na školu stále nemá čas. Důvod je prostý: Snaží se svůj Market pořád zvětšovat. „Chci, aby se dostal do povědomí široké veřejnosti v Hradci Králové, měl tisíce spokojených klientů a naplněný stav deseti koncipientů, kteří svou práci budou mít rádi a vykonávat ji dlouhodobě. Chci, aby pobočka byla ekonomicky silná, koncipienti dosahovali nadprůměrných příjmů a byli jsme vnímáni jako top profesionálové v oboru.“
Musíte se usmívat, když ji posloucháte a v mysli se vrátíte o deset let zpátky. Před Vámi by seděla slečna, která si přeje být lékařkou. Uvědomujeme si vůbec, co s našimi plány dokáže čas udělat?
Helena Vejdělková k tomu ale říká: „Sama jsem se moc nezměnila. Lékařka je pořád jediná profese, kterou si dokážu představit vykonávat jako zaměstnankyně. Nejsou to vlastně tak vzdálené obory. V práci s pacienty a klienty vidím určitou asimilaci. Koneckonců,“ zamýšlí se, „i proto si dokážu představit, že budu klidně stávající profesi vykonávat i za dvacet let bez toho, abych měla pocit, že mi někde jinde něco uteklo.“
Zdroj: Business Leaders
