Muž, který pochopil, proč jsou prohry součástí cesty k výhře
27. 2. 2018
„To nejhorší, co člověk může udělat, je vzdát se na začátku. Spokojit se s tím, co má, i s tím, čeho nedosáhl, a říct si, že mu to vlastně navždy stačí. A za pár let při pohledu na ty, kteří to ve stejném bodě nevzdali, litovat, proč také nevydržel déle.“
Když se mě lidé ptají, kdo vlastně bude v hledišti Tajemství Obchodu, jsem si jist, že tam budou v součtu miliony proher. Tolik budou mít na kontě diváci naší unikátní konference, která ukáže, proč jsou prohry součástí cesty k výhře. LADISLAV ŠABO je jedním z těch, kteří tomu dobře rozumějí. Ano, dnes se může jevit jako vítěz, ale když ve svých 22 letech vstupoval do finančního poradenství, neměl zkušenosti ani s obchodem, ani s podnikáním. Co však měl, byly zkušenosti se životem. Přesněji s NE, která se opakovala.
Měl za sebou období, kdy doufal, že z něj bude profesionální sportovec. Už věděl, že se tak nestane. Že musí budovat nový život. NĚKDE. NĚJAK.
Dnes je ředitelem obchodní sítě v Partners. Odborníkem pro své klienty, ikonou pro kolegy, kterým pomáhá nahoru. Ale jak to mohl dokázat? Jak se vytváří nový život úplně od nuly?
Patříte k těm, kteří také touží po restartu? Po upgradování svých výsledků? Povím Vám Ladislavův příběh pěti životních NE, po kterých přišlo první ANO.
První NE
„Odmalička jsem hrál fotbal a snil, v dětství i pubertě, že budu profesionálem. Když ne jako hráč, tak alespoň jako sportovní manažer. Od toho se odvíjel můj přístup k životu – k výběru školy, potažmo povolání.“
Ladislav studoval průmyslovou školu, obor elektrotechnika. Podotýká, že školu i obor mu doporučili rodiče. Zdálo se, že to bude trefa. Jen sčítejte výhody: Obor zajímavý pro mladého kluka. Nově zrekonstruovaná škola. Moderní zázemí. V každé učebně počítače. Jenže… „Mou prioritou byl fotbal. Tak jsem k tomu i přistupoval. Učil jsem se tak, abych měl od učitelů i rodičů klid, a celou dobu jsem se těšil hlavně na to, až to budu mít za sebou.“
Byla to sázka na jednu kartu – fotbalovou. A už Warren Buffett varoval: „Nikdy nevkládejte všechna vejce do jednoho košíku.“ Ta karta totiž nevyšla.
„Už během průmyslovky jsem jako talentovaný dorostenec dostal příležitost v mužské kategorii. Doufal jsem, že si mě někdo všimne. Každý den jsem dřel na tréninku, zaměřený na tohle jediné. A když se blížila maturita, ten fokus jsem držel – rozhodnutý přihlásit se na vysokou školu sportovního typu, to jest sportovní management, učitele tělocviku nebo něco podobného.“
Zdálo se, že mu život přeje. Každá z preferovaných škol podmiňovala přijetí zvládnutím talentových zkoušek ze sportu. „Říkal jsem si: ,To pro mě nebude problém.‘ A tady začal sešup dolů.“
Den co den trénink, souboje, přetížení. Do talentovaných zkoušek chyběly dva měsíce, když si Ladislav Šabo poranil koleno a musel na operaci. Devatenáctiletý – a už poprvé na chirurgickém stole.
„Na talentovky jsem dojel, ale neměl jsem natrénováno. Koleno mi během testu otékalo. Body jsem urval doslova na hraně, ale to znamenalo, že bych musel být enormně úspěšný ještě v následných testech, a to bylo při mé zdravotní konstelaci nemožné. A tak jsem to vzdal. Rozhodnutý, že to tedy zkusím za rok.“
Druhé NE
Zatnul zuby. Bydlel u rodičů, dál poctivě trénoval, přidal si i kurz gymnastiky.
Za rok talentované zkoušky hravě zvládl, čekaly ho už jen Scio testy. (U nich nerozhodují „nabiflované“ vědomosti, ale spíše základní schopnosti v oblasti logického myšlení, chápání v souvislostech a čtení „mezi řádky“.)
„Dva dny před testy jsem při fotbalovém zápase utrpěl těžký otřes mozku. V nemocnici, kde jsem otevřel oči, jsem si nic nepamatoval, ani jsem nepoznal město za okny,“ vzpomíná Ladislav. „Škola nepřijala mou omluvenku, takže jsem ani napodruhé na vysokou neprošel. A musel jsem si najít práci.“
Třetí NE
Pořád se držel jednoho stébla – že se bude živit fotbalem. Věřil tomu i majitel klubu, za který hrál. A tak Ladislavovi podal pomocnou ruku. Zaměstnal ho, absolventa elektrotechnické průmyslovky, ve své elektro firmě. „Byl to strašný paradox. Živil jsem se něčím, k čemu jsem neměl pořádně vztah, ale měl jsem na to vzdělání. Hlavně jsem ale mohl chodit na tréninky a dál žít nadějí.“
V té době jeho klub hrál čtvrtou nejvyšší soutěž v republice a bojoval o postup do třetí. Ladislav byl více na očích a dohlédly na něj i profesionální kluby. Zdálo se, že mu život napotřetí už splní sen, jenže…
„Kdykoli o mě někdo projevil zájem a schylovalo se k nějaké nabídce testování ve velkém klubu, potkala mě další zranění a já se nikdy nikam nedostal. Strašně špatně jsem to nesl, nadával jsem, že to už nemůže být náhoda, že mi to není souzeno. Je zvláštní,“ najednou se usměje, „že dnes, s odstupem času, chápu, že to tak mělo být a že všechno zlé je k něčemu dobré. Začal jsem totiž alespoň přemýšlet, jak vzít doopravdy osud do svých rukou. Začal jsem chtít sám něco změnit, něco dokázat.“
Jeho rozhodování urychlil pohled na rodiče. „Jsem z rodiny, která na tom finančně nebyla nikdy dobře. Maminka poté, co porodila mého mladšího bratra, onemocněla, nemohla už docházet do zaměstnání a pobírala nízký invalidní důchod. Tatínek měl zase těžkou dělnickou profesi. Oba pro nás dělali, co mohli, obětovali nám všechno, co jsme potřebovali. Hlavně nás učili bojovat, nevzdávat se, a už kvůli nim jsem rezignoval na fotbal a začal se ohlížet po práci, ve které bych hlavně mohl kariérně růst a zajistit si lepší život.“
Čtvrté NE
A tak se ocitl i na pohovoru ve společnosti Partners.
„Poprvé NE zaznělo ode mě. Přece jen, bylo mi jednadvacet a pohovor byl jako z jiného světa. Ptali se mě, po čem toužím, čeho chci dokázat, co jsem pro to ochoten udělat, hlavně jestli si umím představit, že budu mít za tři roky vlastní pobočku… Když jsem z pohovoru odcházel, kroutil jsem hlavou, že tohle nemůže být pro mě.“
Na jedné straně krásné vize – až tak krásné, že Ladislavovi přišly nereálné.
A na druhé straně to, co k naplnění těch vizí musí vést. „Budu upřímný. V podstatě jsem se lekl odpovědnosti a práce.“
Jenže to bylo to zvláštní NE. Protože za tři čtvrtě roku Ladislavova přítelkyně, která mezitím vstoupila do jeho života, přišla s tím, že mu domluvila „zajímavý pohovor“ – v Partners. „První pocit bylo naštvání, měl jsem s tím přece už zkušenost. Ale jakákoli emotivní slova jsem v sobě zadusil. Uvědomil jsem si, že to UDĚLALA PRO MĚ. A tak jsem jí slíbil, že na ten pohovor půjdu.“
Šel. A… „Zpočátku to probíhalo podobně a já jen obracel oči v sloup s myšlenkou: Už je to tady zase. Ten, kdo se mnou vedl pohovor, si mého rozpoložení všiml. Nechal si popsat, proč jsem k Partners tak odtažitý. Pak se zamyslel a představil mi službu finančního plánování. Udělal se mnou analýzu, zeptal se, jestli jsem se už s takovou službou setkal, zda myslím, že by mohla být do budoucna využívaná a jestli bych se nechtěl podílet na rozvoji této služby v regionu. Tím, že jsem si najednou uměl představit, co práce obnáší a že někomu opravdu může být užitečná, kývl jsem a ocitl se na prvních školeních. Všechna pro mě byla ohromně inspirují, hlavně mi ta práce začala dávat smysl.“
V elektro firmě majitele fotbalového klubu dal výpověď, absolvoval všechny povinné zkoušky, založil si živnostenský list a začal podnikat v oboru finančního poradenství.
Páté NE
„Blázníš?“ To byla reakce, na kterou si ve svém okolí musel zvyknout.
Když své rozhodnutí oznámil rodičům, máma protestovala: „Najdi si raději NORMÁLNÍ práci!“ Ladislav to slovo objasňuje: „Normální podle ní bylo zaměstnání, kde budu osm hodin denně. Tomu prý se říká ,jistota‘. Nemohla pochopit, jak vůbec mohu chtít podnikat, a ještě v takovém oboru.“
Otec ho ale podpořil. Nejspíš proto, že sám tu „jistotu“ znal.
Kdybychom se ve vyprávění tohoto příběhu vrátili o pár odstavců zpátky, připomněli bychom si obrázek mládence, který dennodenně dře pro svůj sen, tehdy fotbalový. Člověk se nezměnil, jen obor. Ladislav Šabo se ponořil do „finančního tréninku“ NAPROSTO. „Pět měsíců jsem fungoval v prostředí, kde touhle prací žil každý. S kolegy jsme o ní mluvili, kudy jsme chodili. Vyměňovali jsme si zkušenosti, podporovali se, vzdělávali se – pamatuji, že v začátku jsem všechny vydělané peníze investoval zpátky do sebe.“
Byl to prakticky nonstop trénink. A výsledek byl brzy znát. Ehm, no brzy, pro někoho je šest měsíců dlouhá doba. V Ladislavově kariéře ale první rok skončil prvním úspěchem. „Ještě na poradenské pozici jsme si s kolegou otevřeli vlastní kanceláře.“
Proč se dočkal prvního ANO
Když se Ladislava zeptáte, proč si myslí, že konečně dosáhl na první ANO, má jednoduchou odpověď: „Protože mě v Partners naučili jinak přemýšlet.“ Co to znamená?
„Jako dítě jsem měl své sny. Když jsem ale o nich začal mluvit, většina dospělých mi řekla, že vlastně nejsou možné. Myslím, že většina lidí to dělá dodnes. Proto spousta dětí umí snít, ale postupně snít přestane nebo se za své sny dokonce začne stydět,“ všímá si Ladislav Šabo. A dodává: „V Partners to bylo přesně naopak.“
Už to vlastně zmínil. Při přijímacích pohovorech s ním vedoucí vždycky řešili, co chce dokázat, jaké jsou jeho sny a cíle, co pro ně může udělat, ale také co pro ně reálně dělá. Nikdo mu neříkal, že jeho sen je nemožný. Naopak. „V Partners jsem se zase naučil snít, nestydět se za to, mluvit o tom a hlavně na tom reálně pracovat. Myslím, že to bylo a je pro můj úspěch nejdůležitější: že jsem začal věřit v sebe, ve smysluplnost svých snů a svou schopnost jich dosáhnout, pokud se jim odevzdám.“
Jedním z jeho snů například bylo: Obsadím nějakou velkou renomovanou budovu bankovní společnosti. „Když jsem to zmínil před lidmi mimo Partners, posmívali se mi, že jsem blázen. Naopak v Partners chtěli, abych to zařadil do svých prezentací…“ A výsledek? „Po pěti letech jsem otevíral obrovské kanceláře v budově velké české banky.“
A vzpomeňte si také, prosím, na tato Ladislavova slova: „Když říkám, že mě Partners změnili, tak mimo jiné v tom, že jsem se naučil stanovovat si priority a podle nich plánovat.“ To totiž s vizualizací úzce souvisí.
Především však Ladislav Šabo své první dosažené ANO odůvodňuje tím, že „jsem v Partners poznal spoustu úspěšných a inspirativních lidí, od kterých jsem se mohl učit a ptát se osobně na jejich zkušenosti a pohledy na konkrétní věc, se kterou jsem si nevěděl rady.“
Mimochodem, stejným člověkem je dnes on pro ty, kteří do Partners přicházejí jako nováčci… „Jedním z mých cílů je změnit myšlení lidí. Vím, že na náš obor se spousta z nich dívá skepticky, protože ho nechápou. Buď nemají zkušenost, nebo v minulosti narazili na neprofesionálního poradce. I proto chci vytvořit síť poboček nebo kanceláří, ve kterých zákazníky čeká stoprocentní přístup a služba a kde se budou cítit skvěle – kde lidé pochopí, že život a finance se dají výborně plánovat a připravovat; že finanční poradenství není o prodeji nebo nabízení produktů, ale že je to komplexní služba, která jim pomůže v jejich životě.“
NE, která se mění v ANO
Ladislav Šabo je dnes na ředitelské pozici i proto, že pochopil, jak se NE mění v ANO. A že si prošel obdobím, kdy se poznávají skutečné charaktery.
„Bylo to po třech letech kariéry. V Partners jsem dosáhl pozice senior manažera a měl na starosti asi třicet kolegů,“ vzpomíná. „Tehdy jsme měli kanceláře už v pěti městech a plánovali další. Neustále jsme rostli a dosahovali lepších a lepších výsledků. Jenže…“
Přišla krize. Práce ztěžkla, výsledky vázly. „Naše kanceláře byly velké, s vysokým nájmem, brzy nás začaly finančně zatěžovat. A já musel něco udělat.“
Posadil se s kolegy. Rozhovory byly nepříjemné. „Museli jsme si vyjasnit priority. Na rovinu se pobavit o tom, jestli jsou ochotni vydat se cestou mnohem tvrdší práce až dřiny, jestli mají dál svůj cíl pozitivně změnit své životy a něco dokázat.“
Ze třiceti lidí zbylo dvacet. „Někteří to při rozhovoru vzdali s tím, že tohle už není pro ně, že půjdou jiným směrem, že si založí své vlastní podnikání. Můj první pocit z odchodu každého třetího kolegy byl strašný. Vyčítal jsem si, že jsem možná zbytečně tlačil na pilu. Ve skutečnosti, a to jsem docenil s odstupem času, mi právě tohle období ukázalo ty správné parťáky, kteří věří sobě i mně, a hlavně naší společné myšlence.“
Dvacet odhodlaných se zakouslo do práce. „Pobočky jsme udrželi na prestižním místě a navíc se mezi námi prohloubil vztah. Dnes bych ho definoval jako pracovně-kamarádský,“ říká Ladislav Šabo, který od té doby ví, co dělat, když něco přestane fungovat. „Vyhodnotit si, jestli pro to dělám všechno; určit si kroky, které mohou vést ke zlepšení; ujasnit si, jestli jsem ochoten takové kroky akceptovat a provést. Já vím, že jsou procesy, do kterých se nám nechce. Pokud však jde o něco, co nám má pomoci zlepšit život, tak je to přesně ten proces, který je potřeba vydržet a veškeré negativní pocity překonat. Jestliže něco nefunguje, nemá smysl pokračovat ve stejných krocích a čekat na zázrak. Děláme-li stejné kroky, dostáváme logicky stejné výsledky. Pokud se však odhodláme pro pozitivní změnu, je důležité ji nevzdat a nepřestat věřit, že bude líp. Protože bude.“
Proč se i Vy dočkáte svého ANO
Když si Ladislav Šabo vzpomene na své začátky, má pro ně jediné slovo: „krušné“. To ale neznamená, že by nebyly zvládnutelné. „Uvážím-li, že jsem začínal jako velmi mladý bez zkušeností ve financích, a budu-li objektivní, tak mé nejbližší okolí reagovalo vlastně normálně. Jak mohlo reagovat jinak? Většina mého okolí nevěřila, že bych oboru mohl rozumět, že bych jim mohl fundovaně poradit. Byli i tací, kteří mi otevřeně řekli, že si se mnou nedají ani schůzku, nebo se mi dokonce smáli. Jenže to všechno bylo normální, tak jako moje víra, že tahle práce má budoucnost. Klíčové bylo nenechat se odradit.“
Ladislav byl fotbalista, zvyklý trénovat. Jako trénink tedy bral i konfrontace se svými vrstevníky, příbuznými, přáteli. „Stalo se třeba to, že mě na školení nějaký nový spíkr nakazil konkrétní myšlenkou, nebo jsem si přečetl motivační knihu, a první, co jsem potom udělal, bylo, že jsem to řešil se svými kamarády. Na jedné grilovačce jsme se dokonce pohádali. Já jsem neustále mluvil o přínosu služby a svém snu vytvořit něco velkého. A většinu lidí jsem opravdu časem přesvědčil, ať si se mnou dají schůzku, vyslechnou mě, dají mi příležitost v klidu vysvětlit, co pro ně mohu udělat. A tito lidé, i když se nestali mými klienty hned, postupně viděli, jak se posunuji a že se přesně plní to, o čem jsem mluvil. To je důvod, proč mám dnes skoro všechny své tehdejší kamarády a známé za klienty. Někteří se dokonce stali mými pracovními parťáky a začali jsme spolu podnikat.“
To je silná zkušenost, kterou drží nad vodou i všechny své nováčky. „Vedu je k pevné vůli, důslednosti a vytrvalosti. Chci, aby si vyjasnili své priority, stanovili si cíle a uměli si je připomínat. Dbám také o to, aby měli někoho, s kým se o svých radostech i starostech mohou bavit, kdo je v těžkých chvílích podpoří. Lidé si musejí uvědomit, že neúspěch je součástí cesty k úspěchu. Nikdo učený z nebe nespadl. Každý, kdo nepřichází jako ekonomický odborník, si prochází podobnými začátky, kdy se musí učit něco nového, nekomfortního, co mu nejde. Ale právě to je ta zkouška. Když ji zvládneme, zjistíme, že jediné, co nás může porazit, je náš vlastní strach. Člověk bez zkušeností a podpory snadno podlehne strachu a předčasně to vzdá. Z pár neúspěchů dělá tragédii, přitom když nám nevyjde obchodní schůzka nebo přednáška, tak se přece nic špatného neděje – získáváme důležitou zkušenost. Potřebujeme si ji umět vyhodnotit a na příště se připravit lépe, aby se ta špatná zkušenost zbytečně neopakovala.“
Právě proto je Ladislav Šabo tím, o koho se okolí může opřít – vším si prošel, dokáže se usmát a říct to zvláštní slovo: „Vždyť je to NORMÁLNÍ.“
Muž, který mnohokrát slyšel NE, než se poprvé dočkal svého ANO, nabyl obrovskou vyrovnanost a jeho práce už zdaleka není jen o finančním poradenství. „Na této profesi je krásné to, že se snažíme pomáhat lidem růst a být úspěšnější. Ať jde o klienty, nebo vlastní kolegy. Je nádherný pocit vidět někoho vedle sebe, optimálně naším přičiněním, růst. Když se dnes dívám na většinu svých parťáků, vzpomínám, jak začínali jako nezkušení, a jsem naprosto šťastný, když si uvědomím, jak se posunuli. Dává mi to novou energii do práce a chuť totéž učit i další, kteří sami sobě dají tuto příležitost.“
Zdroj: businessleaders.cz
