JEDEN ŽIVOT, JEDNA ŠANCE, apeluje Michal Krejčí
14. 6. 2018
Čtyři roky pracoval ve vstřikovně plastů. Čtyři roky si opakoval, že tak pokračovat nechce. Bylo mu jednadvacet let, když se rozhodl využít příležitosti podnikat. Dnes má „svou firmu" o sto padesáti obchodních partnerech. Ve společnosti Partners je na druhé nejvyšší pozici Senior Directora, napřesrok hodlá atakovat nejvyšší metu - Partner. Ve 32 letech je MICHAL KREJČÍ inspirativní osobou nejen svými úspěchy, ale i pády, které dovedl překonat a poučit se z nich. Je živým důkazem, jak vypadají neomezené možnosti v podnikání.
Steuerberater
Tak znělo první německé slovo, které se kdy naučil. Daňový poradce.
„Chodil jsem do čtvrté třídy základní školy a od té chvíle jsem věděl, čím chci být," vzpomíná s úsměvem. „To slovo mě naučil strejda, který žil v Německu. Byl fakt bedna," oceňuje jeho bystrost. „Měl dvě vysoké školy chemické a stavěl linky na léky. Vždy mi radil: ,Míšo, hlavně buď u zdroje.' Finanční poradenství mi připadalo jako dostatečný zdroj. Akorát místo Steuerberater je ze mě podnikatel na trhu financí."
Naučím TĚ podnikat
Byl podzim 2006. V bytě jeho rodičů v Lanškroune zazvonil kamarád Jan Vodehnal.
„Posadil se na gauč a povídá mi: ,Míšo, budu otevírat pobočky finančního poradenství! Pojďme spolu rozjet banku!' A mně to připadalo jako dobrý nápad založit banku v jednadvaceti letech," culí se MichaL Culí se, ale nesměje, protože to nebyl vtip. „Honza řekl, že si otevřeme kancelář a že mě naučí podnikat. Jen to řekl, věděl jsem, že všechno zapadlo do sebe. Už roky jsem chtěl podnikat," přiznává.
„Od patnácti let jsem chodil na letní brigádu do vstřikovny plastů v lanškrounské firmě Alema, kde tehdy pracoval taťka. Poznával jsem, co je to noční, odpolední, ranní. Pro puberťáka to bylo dobrodružství, ale když jsem pak pokračoval až do osmnácti let, než jsem nastoupil na vysokou školu, věděl jsem, že toto nechci. Že nechci být ani zaměstnanec."
Prosím, jen ne zaměstnanec...
Kdekdo k té poslední větě obvykle dospěje. Přitom kdekdo ji vyřkne na základě jiné úvahy. Pro Michala Krejčího bylo rozhodujícím argumentem toto:
„Jako zaměstnanec jsem si nemohl vybrat kolektiv ani ovlivnit svou mzdu. Bylo to šílené. I když jsem dělal přesčasy jako blbec, dostal jsem na konci měsíce sotva o dva tisíce korun více. Vůbec mi nedávalo matematický smysl dřít tři měsíce jako soumar a vydělat si tak sotva na to, abych byl tři týdny na dovolené. To byl zjevný časový nepoměr."
Ostatně, předobraz měl už ve svém strýci. Ještě za totality emigroval a synovci při návštěvách stále opakoval, ať se hlavně snaží dělat tam, kde jsou peníze. „Na vysokoškolských kolejích jsem poprvé zkoušel podnikat. Prodával jsem studijní cédéčka. Jenže tam bylo podnikání zakázané. S Honzou Vodehnalem na gauči v bytě rodičů se tedy můj dlouhodobý dětský sen konečně potkal s realitou. Odvětil jsem mu, že podnikat chci, a on na to, že mě to naučí."
Dvakrát Senior Directorem
Jan Vodehnal byl v kariéře vždy o krok před Michalem Krejčím. Ten se musel něco naučit i naražením vlastní hlavy do zdi.
„Honza se mě snažil inspirovat tím, že nedělal žádné extrémy. Naopak já extremista jsem a pro úspěch bych šel do krajnosti. Vždy mě lákalo jít na hranu, vyplavit si adrenalin, cítit, že žiju. V těch extrémech jsem se cítil dobře. Jenže..."
Musíme tok jeho myšlenek přerušit a trochu převinout pásku zpátky. „V těch extrémech jsem se cítil dobře." Ano, cítil. Minulý čas je důležitý.
„Po té jedné drahé zkušenosti jsem zmoudřel a dosáhl vnitřní rovnováhy. Občas sice ještě jdu na hranu, ale nikdy už ne v podnikání. Snažím se, aby firma, a s ní lidé v ní, dostávala zdravé podněty, jak mě učil i Honza."
Michal totiž Senior Directorem byl už jednou. Tehdy však provedl, jak sám říká, „nečestnou věc". Neublížila klientům, ale jemu. Co se stalo?
„Lidé pode mnou byli pod tlakem povyšování nebo obhajování kariérních pozic. Uzávěrka každého měsíce byla 27. dne. Někdo s tímto blížícím se datem tlačil na klienty, aby udělali rozhodnutí. Já jsem svým lidem chtěl ulevit, aby své klienty nechali rozmyslet o obchodě třeba ještě den či dva, když je třeba."
To by ale znamenalo možná prošvihnuté datum. Pro někoho třeba i ztrátu v kariéře...
„Rozhodl jsem se to vyřešit domluvou s kamarádem na poště. Když někdo nebude stihat a uskuteční obchod s malým zpožděním, kamarád mi přesto dá na potvrzení razítko 27. dne v měsíci. Byl to jen účetní obrat. Fakticky jsem si půjčoval produkci z dalšího měsíce, kde pak bylo nutné udělat o to více práce," hájí se Michal Krejčí.
„Nebyl to problém, dokud o tom vědělo jen pár lidí. Pak se to však zvrtlo. Nešlo jen o jedno razítko, začali to zneužívat mnozí ve struktuře, dokonce na obchody dotažené daleko později. A já byl v kleštích. Nemohl jsem nikomu říct. Tomuhle vyhovět mohu, ale Tobě ne.“
Všichni to pořekadlo známe. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Bylo otázkou času, kdy se na to přijde. Přišel na to Petr Borkovec, jeden ze spoluzakladatelů Partners.
„Dohodli jsme se na exemplárním potrestání. Jenom ale mém, mých lidí se to nedotklo. Dostal jsem prostě facku před všemi, že takhle to nejde. A moji lidé si to uvědomili taky."
A musel skousnout ještě další ránu. Michalovi odešlo několik spolupracovníků a v jejich osobě polovina celkové produkce. To znamenalo nejen to, že přišel o svou pozici, ale že bude mít sakramentsky co dělat, aby ji vůbec získal zpátky.
„Trvalo mi čtyři roky, než jsem se zase vydrápal nahoru. Jednak proto, že jsem se snažil podílet na expanzi v Polsku. Jezdil jsem tam tři dny v týdnu a svým lidem v Česku se tolik nevěnoval. Ještě jsem zkrátka firmu neměl tak připravenou, abych ji opustil."
Dnes je nejen na původní kariérní pozici, druhé nejvyšší v Partners, ale soustředí se na dosažení nejvyšší – Partnera. Jan Vodehnal už na ní je.
„Co je k tomu třeba? Není to o počtu lidí, které řídíte, spíše o tom, jaký tým dáte do kupy. Mou současnou ,firmu' tvoří sto padesát lidí, kteří se podnikáním ve finančním poradenství dobře uživí. Je mi bližší pracovat s menším počtem lidí a snažit se, aby byli o to bohatší. Taková struktura je silnější," sdílí své zkušenosti. Ostatně, nabýval je jedenáct let. „Když se Honza Vodehnal stal Partnerem, nemusel už soutěžit o žádné pozice, byl na té nejvyšší. Starost o polovinu své firmy přenechal mně. A já jsem se postaral a pořád se starám pěkně. Pochopil jsem, že jediná správná cesta je, když rostou lidé pode mnou. Pak je totiž můj úspěch výsledkem úspěchu druhých.
Mým dnešním cílem je tedy stále povyšovat své lidi, mít nové ředitele. Sám se ale těším na pozici Partnera. Tam už pracujete i přemýšlíte jinak. Neřešíte jen svou firmu, musíte obejmout celou firmu a sledovat zájem všech. Berete procenta z celkového objemu a je Vám jedno, jestli přitečou zleva, či zprava. Důležité je, že se společnost rozvíjí jako celek."
Základ jménem vztahy
Když musel poprvé opustit pozici Senior Directora, odnesl si zkušenost číslo 1: „Hledal jsem zkratky, ale jak se ukázalo, ta zkratka byla nejdelší cestou." Nebýt v té chvíli dotčený, uražený, nechtít bouchnout dveřmi a životní příležitost vzdát – k tomu mu v klíčové chvíli pomohl kouč.
„Kouč zkrotil mé extrémy. Dříve, když jsem měl na něco svůj názor, přes to nejel vlak. Tvrdohlavý přístup mi komplikoval osobní i pracovní život. Díky koučování se mi najednou zlepšily všechny vztahy. Lidé kolem mě cítí, že se mi mohou svěřit. Předtím měli strach. Když totiž nesouhlasili s Krejčím, bylo všechno špatně. Kouč mi řekl; ,Vy chcete mít firmu postavenou na strachu? Nebo takovou, kde Vám druzí mohou pomoci najít řešení, možná lepší, než které sám navrhujete?' Doporučuji kouče každému, kdo na sobě chce makat a být v něčem fakt dobrý.
Z toho plynula Michalova zkušenost číslo 2. „Člověk často odchází z kolektivu, ve kterém se pokazí vztahy. I zaměstnanec je ochoten dělat za nižší mzdu v lepších pracovních podmínkách a lepším kolektivu, než za lepší mzdu v horších podmínkách a horším kolektivu. Když je kolektiv dobrý a člověku se v něm líbí, pak i když se mu třeba pracovně nedaří, zůstane mnohem spíše, než když se mu pracovně daří a kolem sebe má špatné vztahy."
Ostatně, i proto se Michal Krejčí cítí ve strukturálním byznysu jako ryba ve vodě. „Budování struktur totiž začínáte tím, že oslovujete nejbližší kamarády – ty, se kterými máte dobré vztahy."
Začínal tak i on. Ale svérázně...
Já Ti dovolenou nebudu platit!
Kdo dnes nahlédne do Michalovy struktury a vůbec pracovního okolí, zjistí, že jej tvoří hojně přátelé či rodina. Mladšího bratra nevyjímaje...
„Odmala se ve mně viděl. Když se mi v Partners začalo dařit, pozoroval můj nadstandardní životní styl. Vnímal, jaké dárky ode mě dostává na Vánoce nebo na jaké dovolené jezdím. Jednou jsem zjistil, že jsem mu pod stromeček dal už úplně všechno včetně počítače. Tak jsem mu věnoval výlet do Sóldenu v rakouských Alpách. Lyžoval tam s námi i Honza Vodehnal. A ten jednou asi nad třetím pivem povídá: ,Proč Ty vlastně nepodnikáš s bráchou?' “
Zvláštní otázka. Spolehlivě zasahuje i každého, kdo lidem ve strukturálním byznysu závidí jejich úspěch. „Tak proč s nimi nepodnikáš?" Otázka, nad kterou stojí za to uvažovat...
„Podobně to začalo s kamarády," vzpomíná Michal. „Všichni byli studenti, měli brigády za pár šupů. Povídám jim: ,Chci jezdit kolem světa, na super dovolené - a S VÁMI! Přece vám to nebudu platit! Tak pojďte se mnou podnikat! Ošívali se, ale věřil jsem, že jim tak vnuknu motivaci, vizi. Proto jsem dodal: ,Neříkejte mi, že na tom napřesrok budete lip! Nebudete. Když budete chudí, nikdy na takovou společnou dovolenou nepojedeme. A když spolu nebudeme podnikat, tak se ani nebudeme vídat. “
To, co Michal dodává, je k zamyšlení: „Kamarádíme s těmi, se kterými chceme trávit čas. Jaký smysl má napsat si jednou ročně na narozeniny nebo Vánoce a tvářit se, že se známe, když se už neznáme? Proto jsem do své struktury začal nabírat lidi, s nimiž jsem si chtěl představit společný čas a chtěl je vídat."
Kromě bratra Michal angažoval i přítelkyni a otce. „Ilona mi dělá osobní asistentku. Stará se mi o peníze, podporuje mě. Je empatická, díky ní nezatěžuji tolik svého kouče. Ukazuje mi, jak se na věci podívat z jiného úhlu. Našel jsem v ní neuvěřitelné zázemí. A táta? Začal mi také pomáhat, chci to rozjet v ještě větším," říká. Pak však najde jedno ALE.
„Podnikat s nejbližšími lidmi je krásné, ale někdy to bolí. Když se totiž něco nepovede, musíme si to vy říkat a pak se to může dotknout i soukromého vztahu. Já ale pokaždé opakuji, že přece chceme být co nejúspěšnější a základem úspěchu je vytrvalost, ctižádostivost a dvě schopnosti - jít za správnými hodnotami a nepřestat dělat srdcem to, co umíme."
Změna zevnitř
A když jsme u těch ALE, Michalova zkušenost číslo 3 není milá. „Náš byznys bohužel přitahuje i snílky a blázny. Lidi, kteří si myslí, že přijdou a bude to hned fungovat. Kariéru si přitom všude musíte odmakat," podotýká. „Na konferenci Tajemství obchodu mi z duše mluvil Roman Hassmann z Amwaye. Říkal, že lidé často hledají chyby v produktu, a proto odcházejí. Přitom jediná pozitivní změna může vzejít zevnitř. Když slyšíte jen jednu stranu příběhu úspěšného člověka, může se Vám zdát, že pečení holubi létají přímo do úst. Povím Vám i odvrácenou stranu mého příběhu: Sedm let jsem spal pouhé čtyři hodiny denně. Natolik tvrdě jsem budoval své impérium. Úspěch nepřijde zadarmo. Snad někde v zaměstnání, když se na dobře placeném místě zašijete..."
To musel mnohokrát opakovat i bratrovi. „Spolupráce s ním je to nejtěžší, co jsem kdy v podnikání zažil. V našem vztahu jsem emocionálně zainteresovaný a neumím se od toho oprostit. Vždyť jsem ho celý život ochraňoval, protože byl ten mladší, a teď mu musím do očí říkat i nepříjemná slova. Brácho, věř mi, že to dělám nerad a občas to hodně bolí... Naštěstí konflikty mezi sebou nemáme. Tak jako já jsem si k němu nastavil ochranářský model, on ke mně chová respekt, jsem jeho vzor. A to jsem na něj tvrdší než na kohokoli jiného. Nejspíš od něj hodně očekávám proto, že vím, že je dobrý..."
A také proto, že sám Michal byl odmala ambiciózní. „Vždycky jsem chtěl mít dobré známky. Učil jsem se, nechal se vyvolávat. Dělalo mi dobře, když jsem uspěl, a ještě když jsem tím udělal radost rodičům... Proto jsem se naučil sebekázni, samostatně se připravovat do školy, do práce. Ale pořád jsem se hodně věcí musel naučit – důslednost, komunikaci, obchodní znalosti, a hlavně jak všechno předávat dál."
Neomezené možnosti
Je to jedenáct let – a jeho život se absolutně obrátil. „Ta cesta byla jako výšlap na Everest. Dala mi vše, co v životě potřebuji – skutečné kamarády, kteří mě v nejhorším neopustí, pořádné peníze, uznání, slávu, seberealizaci. Osobnostně jsem se posunul a dnes se o sebe nebojím. Směju se při vzpomínce na strach, který jsem měl na vysoké škole: Co bude, až vyjdu? Nebo na panický zmatek, který jsem cítil v jednadvaceti při pohovoru do Partners. Do té doby jsem si myslel, že kvůli velkým penězům musím jít pracovat do Prahy nebo se odstěhovat do ciziny. Přitom jsem si neuměl představit, že bych žil a vychovával děti jinde než v Lanškrouně, kde jsem prostě doma. Jak vidno, ono to jde!"
Ve svých dvaceti letech dokonce přemýšlel o podnikání v Lanškrouně, ale nepřišel na žádné, kde by měl větší, ba neomezené možnosti. „Kdybych si tu otevřel dobrou restauraci, nehledě na to, že tu dobrých je už pět, jen bych přebral hosty jiným. V Lanškrouně se nezačne rodit víc lidí, ostatně i další obory jsou omezeny teritoriem a trhem," říká Michal Krejčí. „Nedávno mi volal pan Soler z Cavalieru. Pochvaloval si oděvní trh. Povídám mu: ,Mám od Vás několik obleků, některé jsem ještě neměl na sobě, a spoustu párů bot, většinu jsem nevyndal z krabic. I když máte kvalitní produkty, já jsem u Vás skončil, protože jich více nepotřebuji!" A porovnává to s penězi. „To je neomezený, bezedný trh. Chcete zajištěný příjem? Lepší bydlem? Nové bydlení? Rekonstruovat? Mít rezervy? Zhodnocovat své úspory'? Vydělávat? Chcete, aby peníze pracovaly pro Vás? Mít se ve stáří dobře? Být jednou milionářem? Mít finanční plán? Na všechno potřebujete peníze! Navíc je to win-win byznys. Bohatne klient i moji lidé. A to se mi líbí. To je důvod, proč finanční poradenství považuji za nejlepší obor. Žádný jiný se tomu nevyrovná. Dokonce ani reality nejsou nekonečné. V jednom bytě můžete mít jednu skupinu lidí, ne neomezené množství."
Když si vyhrne rukáv košile, odhalí vytetované heslo: One life, one chance. Tedy: Jeden život, jedna šance. „Je jedno, jak dlouho jsme živi. Teď máme svoji jedinou šanci. Další už nebude."
Michal Krejčí se snaží život vyždímat na maximum. Na 1. ledna 2019 plánuje postup na pozici Partner. „Jsem odhodlán tomu věnovat čas, energii, nabízet novým lidem podnikatelskou příležitost. Věřím, že za deset let bude mít moje firma už nějakých tři sta profesionálů. Já budu mít roubenku v Ceňkovicích na horách, vlastní dům, a pokud ještě bude v kurzu S500 Maybach, tak budu mít právě tohle auto, a na zimu Range Rover Sport."
Ano, finanční poradenství přitahuje snílky. Jsou však i ti, kteří u snů nezůstávají. Naopak, dělají vše pro to, aby si své sny plnili.
