Cestou snů
30. 11. 2018
„Tátovi jsem k šedesátinám koupil auto, mámě bazén se zastřešením. Chci jim zpříjemnit důchodové období. Táta má rád fotbal, tak spolu jezdíme fandit po Evropě, mámě posílám vstupenky na koncerty, do divadel, spolu si užívají wellness pobyty a prodloužené víkendy ve vysněných místech. Věřím totiž, že rodina je jako strom. I když se jednotlivé větve časem rozeběhnou do všech stran a plody začnou růst na nich, pořád vycházejí z jedněch kořenů a bez nich by nebyly nic.“ KAMILU MASNÉMU je teprve jednatřicet let. Nespadl mu do klína žádný Eurojackpot. Vypracoval se sám. A začal od nuly. Když se ho ptám na strach, který přece musel pocítit, usměje se. „Toto je z mého vision boardu,“ ukazuje fotografii z nástěnky vizí. Je na ní vyobrazen designový krb. Pak ukáže prstem do rohu domu. Stejný krb tam stojí. „Tohle všechno jsem si vysnil: místo ve slepé ulici, tvar pozemku i domu. I fotku krbu ze starého katalogu jsem tam nalepil. A za vším jsem šel. Protože jen toho, za čím vykročíte, můžete dosáhnout. Strach,“ připomíná to slovo, „jsem neměl o to, že si to všechno nesplním, ale že se o to všechno ani nepokusím.“
Když to dokážou druzí, dokážu to i já
Pochází z Vyškova. Bylo mu rovných dvacet let, když si stanovil svůj první sen. „Ve Vyškově jsem měl byt, s přítelkyní jsme chtěli domeček. Na Vyškovsku jsou však pozemky předražené, cenově na úrovni Brna. Až ve Valticích, devadesát kilometrů daleko, jsme našli svůj sen. A já si určil cíl: Nastěhujeme se tam, než naše děti půjdou do první třídy.“ Splněno! Dnes tam bydlí. Dětem je sedm a čtyři roky.
V Brně mezitím studoval práva. „Dokončoval jsem je vysloveně kvůli svým rodičům. Chtěl jsem jim udělat radost, odmala o mě skvěle pečovali. Ale oboru jsem se věnovat nechtěl. Stát se právníkem, to znamená nejprve po škole dělat koncipienta na městském úřadě za pár tisícovek a až skoro ve třiceti letech skládat advokátní zkoušky. Vnímal jsem, jak každý rok vychází ze školy spousta právníků, zatímco jiní kamarádi si už dávno vytvářeli zajímavé kariéry. A já měl v hlavě ještě jeden sen.“ Sen číslo 2 zněl: Poslat rodiče „předčasně do důchodu“.
Jedenáct let od toho okamžiku se nachází na pozici director ve finančně-poradenské společnosti Partners. Jeho revírem je celá jižní Morava. „Skvělý kraj. Hodně práce, a přitom do každého místa je dojezdová vzdálenost maximálně hodina. A nejlepší na mé práci je, že se dá plánovat podle sebe a dělat klidně po celé republice. Kdekoli jste.“
„Když jsem to dokázal já, Vy můžete také.“ Co dnes Kamil říká, se zdá úsměvné. Sám totiž na začátku své kariéry pochyboval. A kdo ví, kde by teď byl, kdyby tehdy svůj strach poslechl...
Strach
„Ano, tehdy bylo finanční poradenství v mých představách jen zvonění na cizí dveře a nucení druhých. Musím se smát, když si představím, jak tahle moje neznalost a nekompetentnost mohla zničit oba moje sny.“
Už ve staré Anglii se říkávalo: Každý potřebuje tři lidi – dobrého lékaře, dobrého právníka a dobrého účetního. Kamil se nad tím zamyslel. A hlavně uvažoval, jak ohledně peněz jedná on sám. „Měl jsem v jedné bance stavební spoření, úvěr i účet. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, jestli ta banka je nejlepší a podmínky, které mi dává, jsou nejvýhodnější. Prostě jsem to bral tak, že do té banky chodili moje rodiče, tak jsem tam měl automaticky i svůj účet a postupně všechno ostatní.“
Tehdy, na podzim 2007, byla Partners teprve půl roku stará společnost. Založili ji čtyři ekonomové a dva finanční poradci. Kateřina Palková se zkušenostmi z Komise pro cenné papíry, Pavel Kohout, analytik Kellnerovy skupiny PPF, Tomáš Prouza coby odcházející náměstek ministra financí a Jan Majer, zakladatel odborného serveru Psychologie.cz, respektive Radim Lukeš a Petr Borkovec, který měli dlouholeté zkušenosti z oboru a chtěli dělat finanční poradenství jinak. „Byl jsem v půlce ročníku na právech, ale už jsem nehodlal čekat. Sám jsem došel na pohovor, ze kterého jsem si odnesl tři poznatky: že jsme mladá republika, plná předsudků a trh má tudíž obrovský potenciál.“
Kdo chce mít strach, důvod k nástupu do podnikání si najde. Je jedno, jestli má být pionýrem na trhu, a tudíž jít neprošlapanou cestou, nebo naopak jedním z mnoha, a tudíž nikde nebýt první. V obou případech může mít strach. Anebo ne. „V začátcích mi velmi pomohlo, že jsem si napsal dva seznamy. První: jaký život žít NECHCI. Druhý: komu chci v životě udělat RADOST a jak toho chci docílit. Oba seznamy jsem měl pořád na očích. A když se mi něco průběžně nedařilo, měl jsem jednoduchou motivaci: těšil jsem se, jaké to bude, až se to přece jen úspěšně povede, jak budu zase o kus blíž svým cílům.“
A tak Kamil odstartoval a pracoval. Už po půlroce poprvé povýšil – na pozici manager. „Univerzita mě naučila samostatnosti a také mi dala kontakty. Spolužáci-právníci byli mými prvními klienty. Neustále se mě ptali, jestli jsem si přechod do financí promyslel. Jenže já měl jasno. V právničině se zavřete v kanceláři a trávíte dny hlavně administrativní prací. Já jsem spíše tahový typ. Dám si cíl a jdu za ním. Baví mě komunikovat s lidmi, rád se učím a rozšiřuji si rozhled. Už při vysoké škole jsem tak vytvářel partnerské sítě.“
Překážky
Kamil rozlišuje podnikání při studiu a studium při podnikání. „Pro mě byl byznys vždy na prvním místě. Školu jsem dodělával, abych ji měl. Ale nebyl to důvod, abych se na ni vymlouval. Směju se těm, kteří mi říkají: ,Učím se, takže nemohu pracovat.‘ Já jsem při škole založil rodinu, zvládl oženit se, zrekonstruovat byt, přestěhovat se, a ještě jsem postoupil na Senior Managera. Všechno je o tom, jestli člověk hledá důvody, proč by to zvládnout neměl, nebo způsoby, jak by to zvládnout měl.“
A jaké jsou tedy jeho způsoby, jak to zvládnout? „Rozhodně nejsem člověk, kterému by se vyhýbaly překážky. Mám ale tři osvědčené metody k jejich překonávání.
1. Práce. Když nemám právě dobrý den, domlouvám si co nejvíc jednání. V diáři mám pak čtyři, pět schůzek denně, a o to větší je šance, že to přervu, zažiju úspěch.
2. Vzdělávání. Deset až třicet minut denně buď čtu, například magazín FC, poslouchám motivační audio nebo jinak naslouchám pohledům úspěšnějších a vzdělanějších lidí, než momentálně jsem.
3. Zastavení. Úplně se odpojím od minulosti a přítomnosti a plánuji si další období. Uvědomuji si, jaké jsou nejbližší cíle, a navozuji si pocit těšení na to, co přijde a jaké odměny to může přinést.“
Zig Ziglar, jeden z nejlepších amerických motivátorů všech dob, říkal: „Sebemotivování je jako sprchování – jeho účinky nikdy nevydrží věčně. A právě proto se sprchujeme denně.“ Kamil Masný tuto myšlenku ještě rozvádí. Hovoří o „sprchování zevnitř“, své mentální stránky. „Když jsem byl malý, stejně jako všichni kamarádi jsem měl na zdech dětského pokoje své vzory. Pak ti kamarádi naskočili do práce a už žádné vzory nemají. Já pořád ano. Denně si přečtu alespoň jeden ekonomický a jeden motivační článek. Ročně najedu v autě padesát tisíc kilometrů, a tu dobu se snažím chovat jako ve studovně. Pouštím si různé vzdělávací podcasty místo písniček v rádiu, motivuji se myšlenkami ohledně budoucnosti, a když neřídím, v tabletu si otevřu elektronickou verzi FirstClass. Tento návyk neměním a dosud se mi vyplácí. Pokud člověk opravdu chce něčeho dosáhnout, měl by se neustále nějak nakopávat. Jinak ztratí drajv.“
Prostředí
Dnes má Kamil Masný tři desítky poradců a síť mnoha stovek klientů. A poradcům vládne tvrdou rukou. „Manželka studovala sociální pedagogiku a říká, že finanční příjem a zdraví člověka až ze sedmdesáti procent ovlivňuje sociální prostředí, tedy to, kde trávíme nejvíc času. Proto jsem ve svých kancelářích zavedl jasná pravidla, aby bylo zřetelné, že jsme všichni na jedné lodi. K tomu patří jednotná vizualizace, kultura oblékání, kravata v kanceláři, včasné příchody a pokutový systém, který se týká třeba i neuklizeného nádobí. Vím, že to jsou zdánlivé detaily, ale v byznysu vytvářejí celek.“ A jaký to má účinek na spolupracovníky? „V mém ředitelství je minimální fluktuace. Když se někomu pracovně nedaří a jiní by to už dávno vzdali, ten člověk pořád opakuje, že kvůli prostředí nechce končit. Finanční poradenství je vztahový byznys. Proto musí prostředí dobře fungovat i na úrovni spolupracovníků. Pak totiž funguje i na úrovni s klienty.“
Říká se tomu strukturální byznys. Každý v něm má možnost buď získávat a obhospodařovat své klienty, nebo shánět své partnery, kteří budou získávat a obhospodařovat vlastní klienty. Nebo může, pokud to stihne, zvládat kombinaci obojího. „Jsem proklientsky orientovaný, i celé mé ředitelství. Každý to pozná už při příchodu do místnosti. Mám několik skupin lidí. V brněnských kancelářích leží na stolech personální dotazníky pro nové poradce a na zdech jsou nástěnky nejlepších poradců. U jiné skupiny zase najdete jen klientské šanony. Mám skupinu profesionálních poradců, kteří nechtějí budovat partnerskou síť. Chtějí vytvářet co nejlepší servis pro klienty,“ vysvětluje Kamil a dodává: „Získání nových klientů v dnešní době není složité. Zaměřujeme se totiž na realitní oblast a hypoteční trh, který zažívá boom sám o sobě. Co je složité, a na co mnoho finančních poradců zapomíná, je servis stávajícím klientům, aby už neodešli. To je naše priorita.“
I proto Kamil Masný přestal jezdit po klientech a založil si franšízovou pobočku Partners Market. Má tedy kamennou adresu, kam může přijít i kdokoli nový z ulice. „Strukturální byznys je největší konkurenční prostředí. Každý poradce je zároveň konkurent, i ten z vlastní společnosti. Nicméně já vedu své poradce k týmovosti. Zdůrazňuji jim, že každý beztak sám zvládne pouze sto až dvě stě padesát klientů, víc ne. Najít si takový objem nových klientů například v průběhu pěti let je snadné, zvláště když trh stále není obsazen a nejvíc klientů pořád drží banky. Navíc věřím, že během dvaceti let budeme výrazně blíž Západu. Prostředí se i v Česku mění a Čechy postupně ovlivňuje. Mnozí si už začínají uvědomovat, že nejsou tak bohatí, aby slepě dávali peníze pořád jedné bance a nechávají si ukázat nejvýhodnější nabídku i odjinud. A přesně to my děláme.“
Sny
Denně má na očích seznam toho, co nechce a po čem touží. „Od střední školy jsem chodil na manuální brigády, a tohle nechci. Stejně tak si pamatuji, že v dětství jsme nejezdili na pořádné dovolené, rodiče neměli peníze, ani tohle nechci.“ A nechce ani to, aby zbytečně trpěli lidé, kteří si trpět nezaslouží. Hlavně malé děti. „Hodně se věnuji charitě. Přivedl mě k tomu dvouletý chlapeček jednoho z mých klientů, který má opravdu hodně těžký život. Podíleli jsme se tedy na přestavbě jednoho celého oddělení pro předčasně narozené děti. Chci, aby v tom byli aktivně zapojeni i všichni mí kolegové, protože i tím se rozvíjí seberealizace a sebemotivace lidí. Každý se pak snaží víc myslet na druhé a rozvíjet vztahy i u sebe doma. I to je finanční poradenství, jaké chci dělat a mít.“
Také Kamil Masný slýchal od svých dnešních spolupracovníků v době, kdy začínali: „Bojíme se, jestli vůbec dokážeme uspět.“ A dnes jim to rád připomíná. Právě proto, aby ztratili zbytečný strach i v dalších fázích svého života. „Nejlepším způsobem, jak motivovat druhé lidi, je inspirovat je. Pochopil jsem, že není ani tak důležité, co jim říkám, jako to, co opravdu dělám. Protože co dělám, to oni následují, tomu věří. A když nemám strach, přestávají ho mít i oni.“ I proto je vede k nástěnkám vizí. I proto jim chce splnit sen – co nejdřív zvednout jejich průměrný příjem na 50 000 Kč na osobu. Jistě, peníze nejsou všechno. Nicméně jsou sny, které se bez peněz uskutečnit nedají. Na oddělení pro předčasně narozené děti by o tom mohli vyprávět.
Zdroj: FirstClass
