Medailistka Renča Zachová: Judo vnímám jako životní styl
16. 6. 2017
Renata Zachová je ve svých sedmnácti letech nejúspěšnější českou judistkou. Během sedmi let získala 10 titulů mistryně České republiky a její ambice na hranicích rodné země rozhodně nekončí. Jejím velkým snem je olympijské zlato. Od letošního roku jí na této cestě provází i Partners coby hlavní sponzor. A kromě sponzorské smlouvy ji s námi spojuje i její maminka Renata Zachová starší, která v Partners působí jako VIP poradkyně.
Renčo, s judem jsi začala v sedmi letech. Jak ses k němu vlastně dostala a co tě na něm chytlo?
Od malička jsem byla to „divočejší“ dvojče. Mamka našeho spolužáka řekla naší mamce o judu, a tak nás rodiče přihlásili do SK Judo České Budějovice. Mohla jsem se tam poprat i s klukama a nikdo mi za to nevynadal…. Judo mě vždy bavilo, a tak jsem všechno brala jako zábavu.
Partners jsou od letošního roku tvým hlavním sponzorem. Vnímáš nějaké společné hodnoty s naší firmou kromě toho, že tvoje maminka působí v Partners jako poradkyně?
Společné máme všichni to, že každý z nás má svůj sen, svůj cíl a musíme hledat cestu a někdy i motivaci, jak svůj sen uskutečnit.
Jak se díváš na maminčinu práci? Dovedla by sis například představit, že bys ji někdy v budoucnu také vykonávala?
Ne, nedovedu. Neumím moc dobře komunikovat s novými lidmi, a tak by to pro mě bylo dost náročné. Raději zůstanu u juda a své peníze svěřím mamce.
Tvůj bratr – dvojče se také věnuje judu, ty jsi ale výrazně úspěšnější, ovlivňuje to nějak váš vzájemný vztah?
Myslím, že moc ne. Občas sice trochu žárlí, (smích) ale to určitě jen přede mnou. Mamka říká, že když se na nějakých důležitých závodech peru, fandí a podporuje mě. Já se mu snažím radit, občas mě ale neposlouchá, i když by mu to pomohlo.
Jak se vlastně zrodil tvůj olympijský sen?
Sledovala jsem olympiádu v Londýně 2012 a moc se mi to líbilo. Hned jsem si řekla, že by to byl moc krásný pocit něco takového zažít a třeba vyhrát. A tak jsem se ve 12 letech rozhodla, že tam v budoucnu nesmím chybět. A udělám všechno pro to, aby to tak bylo.
Máš nějaký alternativní plán, kdyby například přišlo zranění a dráha profesionálního sportovce nevyšla?
Ne, takové plány nemám. I když občas slýchám, že by to bylo do budoucna lepší. Já se ale na takovou situaci snažím nemyslet. Doufám, že se nikdy nic takového nestane. A i kdyby přece, tak udělám všechno pro to, abych se jednou mohla opět vrátit.
Příprava vrcholového sportovce bývá časově velmi náročná a nezbývá moc prostoru pro osobní život. Jak to vnímáš z pozice sedmnáctileté teenagerky?
Vůbec mi to nevadí, judo vnímám jako životní styl. A byť v něm na osobní život není místo, judo samotné mi to vynahrazuje. Je to sice dřina, ale také zábava a parta bezvadných lidí.
Co tě motivuje k lepším výkonům?
Můj sen – stát jednou pod olympijskými kruhy. To mě vždycky nakopne.
Můžeš vypíchnout svůj největší dosavadní úspěch?
Myslím, že úspěchů bylo docela dost. Nedá se říct, že by zatím některý nějak výrazně vyčníval. Všechny jsou pro mě důležité. Ale mezi ty větší řadím 5. místo na Mistrovství Evropy dorostu 2016 ve Finsku, dvě 1. místa na EJC cadetů v Teplicích a Bielské Biale v Polsku a nedávno získané 3. místo na EJC Berlin – což je jeden z nejvíce obsazených závodů v sérii EJC (Pozn.: Evropské poháry – neúčastní se jen závodníci z Evropy, ale například i z Brazílie). A asi bych neměla zapomenout na 10 titulů Mistryně ČR v jedné řadě za necelých 7 let, co závodím, napříč všemi kategoriemi. Za každou medailí je spousta dřiny a každý další titul je pro mě novou výzvou.
Potkal tě během tvé sportovní kariéry vůbec nějaký výraznější neúspěch? Neúspěchy ke sportu prostě patří. Na mé cestě jich bude ještě hodně. Vždycky mě prohra mrzí, ale uvědomit si chybu a poučit se z ní, je také důležité. Nejde o to, kolikrát na své cestě upadneš a kolik ran dostaneš, ale o to kolik ran uneseš, a přesto se vždy znovu zvedneš a pokračuješ. Jenom tak se vítězí.
Přiznáváš, že judo je dřina. Zažila jsi někdy moment, kdy sis sáhla na dno svých sil? Jak jsi ho překonala?
Těch momentů, kdy už nemůžete, bylo, je a bude ještě moc. Zatím nejtěžší to bylo asi v Japonsku, kde jsme trénovali 10 dní v kuse. Někdy jsme absolvovali i 3 tréninky denně. Bylo to tak náročné, že spousta lidí tam brečela. Já si ale řekla, že brečet nesmím. Byla to velká výzva, ale zvládla jsem ji a myslím, že mě to hodně posunulo vpřed.
Co děláš, když se nevěnuješ judu?
Moc často to není, ale když už se ta příležitost naskytne, odpočívám a užívám si chvíle s rodinou. A ráda se taky koupu v našem bazénu – ten je zase mamky splněný sen (smích).
Máš nějaký sportovní nebo jiný vzor?
Myslím, že většina judistů má svůj velký vzor. A tak jako mám já olympijskou vítězku Majlindu Kelmendi z Kosova, tak doufám, že i já budu v budoucnu inspirací pro nějakého malého judistu.
Zdroj: časopis JsmePartners
