Ručil synovi u hypotéky. Teď bydlí v pronájmu ve škole

10. 9. 2019

Jaroslav z Plzně brzy ovdověl. Zůstal sám na péči a výchovu syna, kterému v té době bylo 14 let. Snažil se mu vynahradit ztrátu matky tím, že mu nic neodepřel. Syn se po maturitě osamostatnil, přestěhoval do Prahy a pak chtěl po otci, aby mu pomohl s hypotékou.

Ručil synovi u hypotéky. Teď bydlí v pronájmu ve škole

„Představil mi i svoji přítelkyni a oznámili mi, že čekají rodinu, a tak by si chtěli koupit vlastní byt v Praze,“ vzpomíná Jaroslav na dobu před pěti lety. Dodává, že měl z novinek velkou radost. To ale ještě netušil, co po něm bude jeho syn chtít.

„Slušně mě požádali, jestli bych jim s tou hypotékou nepomohl. Nabídl jsem jim peníze, měl jsem našetřeno kolem 170 tisíc korun, což bylo ale málo,“ říká.

Syn, který měl již vyhlídnutý pražský byt, si chtěl půjčit necelé čtyři miliony. Banka ho ovšem odmítla, protože neměl našetřené žádné peníze. Problém byl i s jeho příjmem, který v té době činil necelých 22 tisíc korun čistého měsíčně.

„100% hypotéky sice banky v té době poskytovaly, protože ještě neplatila regulace České národní banky, ale i tak je neodsouhlasily každému žadateli. Jinak řečeno, peníze, stejně jako dnes, půjčovaly pouze bonitním klientům. Žadatel musel mít velmi slušný příjem na takovou sumu, anebo na to museli být dva s dostatečným příjmem,“ vysvětluje finanční poradce ze skupiny Partners David Kučera.

Řešení se našlo
Řešení se nakonec našlo. Spočívalo v tom, že se otec, aby synovi vyšel vstříc, zaručil u jeho hypotečního úvěru svým rodinným domem, který zdědil po rodičích. Domek byl po rekonstrukci a jeho cena spočívala zejména ve velice lukrativním pozemku v blízkosti Plzně. Banka to akceptovala.

„Rád jsem s tímto řešením souhlasil. Důležité pro mne bylo synovi a jeho nastávající pomoci. Zvlášť, když vidím, že doba je docela jiná, než byla, když já jsem zakládal rodinu. Vůbec mě přitom nenapadlo, že bych mohl přijít o střechu nad hlavou,“ říká Jaroslav, který si v té době vůbec neuvědomoval, jaké riziko svým krokem podstupuje.

Podle hlavního poradce České bankovní asociace Vladimíra Staňury nejsou takové případy ničím výjimečným. „Seznámit se s tím, za co a jak ručím, považuji za velmi rozumné. Bohužel se často stává, když dlužník nesplácí a banka se obrátí na ručitele,“ říká.

A pak to přišlo
Uběhly dva roky. Syn se mezitím stačil rozvést a několikrát změnil zaměstnání. A to nakonec pocítil i otec. Na pravidelných výpisech z hypotečního úvěru se začaly objevovat nesplacené měsíční hypoteční splátky, úroky z prodlení, včetně upozornění na to, že banka odstoupí od smlouvy a pohledávku předá třetí straně.

„Snažil jsem se kontaktovat syna, ale ten se mnou přestal komunikovat. Když jsem ho nakonec osobně zastihl, vypravil jsem se za ním, ubezpečoval mne o tom, že věc dá do pořádku, že se nemám čeho obávat,“ vzpomíná otec, jehož poštovní schránka se plnila upomínkami.

Jenomže ani po několika měsících se situace nezlepšila. Naopak se zhoršila. Banka informovala pana Jaroslava, že odprodala pohledávku za jeho synem. Přitom se ozvala firma vymáhající pohledávky, která mu, pokud jí nezaplatí dlužnou částku i s úroky, hrozila exekucí majetku. Tedy i domku, v němž bydlel.

„Banky v takových případech, kdy dlužník neplatí splátky a nekomunikuje, zpravidla odprodávají pohledávku společnosti, která se jejím vymáháním přímo zabývá, nemají-li vlastní vymáhací oddělení,“ vysvětluje David Kučera.

Pan Jaroslav nemohl zaplatit požadovanou částku, a tak celá záležitost skončila prodejem jeho domu. Jak později zjistil, hypoteční úvěr nebyl jediný úvěr, který syn měl. „Bylo to velice těžké období, protože peníze, abych uhradil skoro dva miliony korun, jsem neměl, takže nakonec došlo k tomu, čeho jsem se nejvíce obával, došlo na prodej mého rodinného domku,“ vzpomíná muž.

Nic výjimečného
Podle Davida Kučery není v praxi zase až tak velkou výjimkou, kdy dlužník uvrhne svého ručitele, spoludlužníka nebo i zástavce, tedy toho, kdo kvůli dluhu jiného zastaví svůj majetek, do problémů. „Je pak smutným faktem, že ochota pomoci skončí exekučními srážkami ze mzdy toho, kdo se rozhodl v dobré víře pomoci, nebo i prodejem jím zastavené nemovitosti,“ vysvětluje.

Což byl i případ pana Jaroslava, který kvůli svému synovi přišel o domek po rodičích. Jeho štěstím v neštěstí nakonec ale bylo, že se jeho rodinný dům zejména díky parcele v lukrativní lokalitě prodal za více, než si syn půjčil. Tedy mu i po zaplacení dluhů a poplatků nějaké peníze zbyly. Byť mu tedy na pořízení nového vlastního domu nestačily.

„Z prodeje mého domu mi zůstalo něco přes milion korun. Tak mi alespoň něco zbylo k důchodu. Co se týče bydlení, tak to jsem bohužel prodělal. Teď bydlím v bývalé škole jen pár metrů od mého někdejšího domu,“ říká pan Jaroslav s tím, že syn se mu nadobro ztratil z očí a on, i když by po něm mohl vymáhat dlužnou částku, je vlastně rád, že má od něj pokoj.

Zdroj: iDNES.cz

0

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK