Pečují o vážně nemocné. Řeší finanční problémy i byrokratické překážky

13. 5. 2021

Péče o těžce nemocnou blízkou osobu je každodenní dřina a odříkání. Mimo fyzického a duševního vyčerpání pečující ale často řeší vážné finanční potíže. A to i v situaci, kdy jim blízká osoba, o kterou se léta starají, zemře. Dokládá to příběh paní Hany.

Pečují o vážně nemocné. Řeší finanční problémy i byrokratické překážky

„S manželem jsem zůstala doma v září roku 2016, kdy se už o sebe nedokázal v době, kdy jsem byla v práci, sám postarat,“ vzpomíná dnes 45letá Hana. Zdravotní stav jejího stejně starého manžela se tehdy kvůli vzácné chorobě zhoršil. Potřeboval pomoc při přípravě jídla, později i při samotném stravování, osobní hygieně a také přesunech.

„Bez přítomnosti druhé osoby opravdu hrozilo, že se zalkne, protože začal mít potíže s mělněním stravy a polykáním,“ vysvětluje Hana.

Ta pracovala celý život jako kuchařka v dětském domově a jak říká, v práci měla štěstí na výborný kolektiv. Neodcházelo se jí lehce. Kvůli financím se snažila udržet se v práci alespoň do doby, než děti dokončí školu. Výše příspěvku na péči, což byl spolu s invalidním důchodem II. stupně manžela jejich hlavní měsíční příjem, v té době činila 13 200 korun.

Jak si dnes žijí pečující o vážně nemocné
Lidé, kteří se rozhodnou zůstat doma a pečovat o svého blízkého, závislého na péči ve II., III. nebo IV. stupni závislosti, získávají obvykle statut osoby bez zdanitelného příjmu [OBZP].

„Osoby bez zdanitelného příjmu jsou ty, které nemají žádný příjem ani ze zaměstnání, ani ze samostatné výdělečně činnosti. V případě, že pečují o osobu blízkou závislou na péči jiné osoby, platí za ně zdravotní pojištění stát,“ vysvětluje finanční poradce skupiny Partners David Kučera.

Příspěvek na péči ve čtyřech stupních závislosti vyřizují úřady práce, kterým se zároveň dokládají informace o tom, kdo bude o nemocného pečovat. Pečující tedy pojišťovně dokládá potvrzení o rozhodnutí přiznání příspěvku na péči v daném stupni.

Hospodaření rodiny s OBZP a plně invalidním člověkem
„K příspěvku na péči manželovi úřady přiznaly ještě invalidní důchod, zprvu druhého, později třetího stupně ve výši zhruba 6 a 8 tisíc korun,“ říká Hana. První bezmála tři roky tak čtyřčlenná rodina hospodařila s měsíčním rozpočtem ve výši 19 200 korun.

„V domácnosti se nesmí nic rozbít, nic rekonstruovat, protože na to zkrátka není,“ vypráví s tím, že její šance například koupit si novou pračku či rekonstruovat koupelnu k potřebám imobilního manžela je pouhou iluzí.

Finanční situace se o něco zlepšila v polovině roku 2019, kdy se zvýšil příspěvek na péči z 13 200 na 19 200 korun. Vždy však jde o sociální dávku pro nemocného člověka, nikoli pro toho, kdo o něj pečuje.

„Pečovatelka o osobu blízkou se statutem osoby bez zdanitelného příjmu a plně invalidním manželem nikoho nezajímá a nikdo jí nepůjčí ani částku v řádech stovek korun,“ říká Hana.

Její slova potvrzuje i David Kučera. Upozorňuje přitom na hlasy, které tvrdí, že lidé celodenně pečující o vážně nemocného blízkého by měli dostávat mzdu. „Smysl to dává. Pečující by tak měli uznatelný příjem, což by se pozitivně a férově projevilo i ve výpočtu budoucího starobního důchodu, a nejen v tom,“ vysvětluje argumenty pro.

Problém je třeba i v tom, že dnes se sice doba strávená péčí o blízkého započítává jako náhradní doba pojištění pro důchod, jeho výši to však nijak neovlivní.

„Je to o to paradoxnější, že pečující osoby, a to i ty takzvaně neformálně pečující osoby, státu šetří obrovské finanční příspěvky. A zároveň pokud by oni vzdali svou péči, pro tuzemský sociální systém by to znamenalo totální zhroucení,“ uvádí metodička projektu Stárnout doma Diakonie ČCE Olga Starostová.

Co by řešila uznaná mzda
Uznaná mzda za péči o osobu blízkou s plnou závislostí na pomoci druhých by vyřešila i další potíže, jak ostatně dokládá i příběh paní Hany. Její manžel zemřel po nákaze covidem-19. Kvůli dýchacím potížím musel do nemocnice, kde strávil zhruba tři týdny a domů k rodině už se bohužel nevrátil.

„V době nejhlubšího smutku musíte řešit i existenční záležitosti,“ říká paní Hana, která po smrti manžela zůstala v podstatě tři měsíce zcela bez příjmu. Příspěvek na péči úřady nevyplatily, protože byl její manžel v nemocnici a do domácí péče se již nevrátil.

„Práci jsem začala hledat ihned po rozloučení se s manželem, to ale také nějaký týden trvá a obvykle se nastupuje od prvního následujícího měsíce,“ vysvětluje.

Na úřadu práce, kam se šla Hana okamžitě přihlásit jako uchazeč o zaměstnání, jí řekli, ať přijde za další měsíc. Důvodem byla podle slov referenta 30denní lhůta pro vyřízení každého úkonu, kterým bylo nejprve ukončení péče o osobu blízkou. Teprve pak se začalo s vyřizováním podpory v nezaměstnanosti.

„Žádost o podporu v nezaměstnanosti jsem tak vyplnila až při budoucí návštěvě, další týdny trvalo vyplacení podpory. Jelikož jsem osoba bez předchozího příjmu, dostala jsem necelé 4 tisíce korun,“ líčí dnes již zaměstnaná Hana a dodává, že bez pomoci dětí by situaci jen těžko zvládla.

Životní pojistka finančně řeší i vzácné choroby
V případě onemocnění závažnou nemocí spíš než státní podpora pomůže komerční životní pojištění. Zde je třeba upozornit, že pojišťovny závažné nemoci nabízejí k pojištění vždy v několika skupinách, takže se pojištěný nemusí vždy „trefit“ se svou nemocí do skupiny, kterou si pojistil. Součástí těchto skupin jsou i vzácné choroby. Definice v pojistných podmínkách u rizika závažných onemocnění bývají dosti přísné, a většina z těchto nemocí končí invaliditou nebo úmrtím, což by mělo řešit již pojištění hlavních rizik.

V případě životního pojištění dále platí, že pojištění je ideální uzavřít v mladém věku, protože vyjde nejlevněji a pojišťovny ho neomezují množstvím výluk, jako v případě starších lidí, u nichž je riziko onemocnění vyšší.

„Bohužel, praxe ukazuje, že mnoho pojistných smluv je nastaveno spíše marketingově, aby to moc nestálo a bylo tam toho hodně. To zpravidla znamená, že jsou pojištěna rizika, která jsou levnější, ale také statisticky méně pravděpodobná, nebo taková, která toho příliš nezachrání, ale pojištěný má radost, že dostal pojistné plnění i za drobnost,“ upozorňuje na současný nešvar mnoha pojistných smluv finanční poradce skupiny Partners David Kučera.

Obecně platí, že mezi hlavní rizika u dospělých, která by měla být pojištěna, patří úmrtí a invalidita II. a III. stupně. Pojištění úmrtí by mělo pokrývat výdaje rodiny na potřebně dlouhou dobu, například na chod domácnosti, splácení hypotéky, studium dětí apod. minimálně po čtyři roky. Naopak například invalidita by měla dokrývat potřebný životní standard do konce produktivního věku.

„Velmi zhruba lze vypočíst pojistnou částku tak, že tolik, kolik by nezbytně chybělo ztrátou člověka nebo snížením jejího příjmu v invaliditě se vynásobí počtem měsíců a let, jež je třeba pokrýt,“ uzavírá David Kučera.

Zdroj: iDNES.cz

0

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK